THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Klokánci VANISHING POINT brázdí širé pláně australské od roku 1997 a produkují na poměry jižního kontinentu poměrně nezvyklý žánr – heavy/speed metal s drobnou špetičkou power metalové techniky. Poprvé jsem se s Australany střetl na jakési heavy metalové hoblovačce, kde hlavní roli hráli tuším HAMMERFALL... kdo si má ty koženkáře pamatovat, že jo... Tehdy mě exotická kapela poměrně zaujala, protože měla celkem svojské kouzlo a sympaticky skromné vystupování. Jejich druhou řadovku „Tangled In Dream“ jsem vyslechl a na jazyku mi zůstala skvělá úvodní kompozice „Surreal“ a pak dlouhá řada celkem sympatických, ale nepříliš výrazných songů...
O novince „Embrace The Silence“ mohu říci to samé v bledě růžovém. VANISHING POINT sázejí na pompézní klávesové aranže a epické fanfáry ala KAMELOT, které nasazují na obnošenou kostřičku heavy metalových kompozic a dle chuti dořeďují opravdu chabými pokusy o progresivní instrumentální vložky... Ty patří mezi to nejtristnější a tvoří je zejména naprosto jalové houkání kláves a marné pokusy vytvořit něco složitějšího a zajímavého. To v melodiích jsou klokani silnější, na albu je jich pravda jen omezený počet, z čehož si kapela přílišné nervy nedělá a vesele je recykluje. V druhé polovině desky jsem měl co chvíli pocit, že CD hraje znovu od začátku... Není ale fér jen hanit, zhruba tak polovina materiálu mě opravdu baví – a to i navzdory faktu, že většina skladeb je neúnosně natažená. Díky dobře zabarvenému hlasu Silvia Massara a příjemným (i když neoriginálním) vokálním linkám zaujme a v konkurenci epicko-pompézní trubadúrů si VANISHING POINT cestu klestí zdatně. Sympatická je i snaha nedržet se pouze v zaběhnutých kolejích a vystřídat více poloh (temnější power metalové pasáže jsou více než ucházející) Bohužel zdaleka nemají na to uhrát takovou stopáž, jakou si vyměřili, a tak přílišná repetitivnost a pár nepříjemných nahloučenin klišé sráží album do lehkého nadprůměru.
Fanouškům speed metalu „Embrace The Silence“ spíše doporučuju, posluchače s akademičtějším přístupem tahle deska jen sotva strhne – navíc vyložené hudební šťouraly mohou vyprudit dost nešťastné vícehlasy, které mají tendenci vinou uječeného podkladu klouzat v táhlejších partech k falešnosti. Hodnotím bez hořkosti, ale bohužel i bez nadšení, které ze mě až příliš rychle vyprchalo. Přesto určité sympatie k Australanům stále cítím.
Zpočátku poměrně zajímavé, ale jak jde čas, začíná být album nudné a kolovrátkovité. Takže výsledkem je pouze nadprůměr, což je škoda, neboť při poloviční stopáži by to byla velmi slušná deska.
6 / 10
Silvio Massaro
- vokály
Tommy Vucur
- kytara
Chris Porcianko
- kytara
Joe Del Mastro
- basa
Jack Lukic
- bicí
1. Hollow
2. My Virtue
3. If Only I
4. Live 2 Live
5. Embraced
6. Season Of Sundays
7. Once A Believer
8. Reason
9. Breathe
10. Somebody Save Me
11. Insight
12. A Life Less
13. As I Reflect
Embrace The Silence (2005)
Tangled In Dream (2000)
In Thought (1997)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.